Jako každý mladý člověk dnešní doby hrozně ráda cestuju. Když sedim příliš dlouho na jednom místě, tak upadám do depresí. Je to určitej druh závislosti. Třeba jako sport. A nejkrásnější na tom je, že za ty hranice MŮŽEM! Neni tam žádnej ostnatej drát. Nestojí tam žádní ozbrojení vypatlancí a nikdo po lidech nestřílí. Buďme za to vděčni a važme si toho dokud to máme. Nemusí to tak bejt pořád.
Jak vidno, časy se mění 
. Můj tři roky starej koment (viz výše) rázem dostává novej rozměr.